MALÝ VIDEOKURZ

Předmluva

Jelikož je snímání videokamerou velmi zajímavá záliba, rozhodl jsem se napsat takový malý seznam rad a praktických zkušeností, jak postupovat při natáčení a zpracování snímků, aby byly svými diváky přijaty spíš vlídně a radostně, než aby budily smutek a zoufalé pohledy trpících diváků, kteří ze slušnosti přikyvují autorovi (nadšenému třeba technickými možnostmi dnes už digitální videokamery), jak se jim nudný a vlekoucí se tříhodinový záznam z dovolené "opravdu velmi líbí".

Největší rozdíl proti tolik oblíbenému a rozšířenému fotografování je u videosnímků v tom, že fotografií třeba z dovolené máme připravených pro návštěvu dvacet až padesát (těch nejlepších), ale záběrů z videokamery máme často natočeno i několik tisíc (dík levným záznamovým médiím u dnešních videokamer, na několika hodinových kazetách, na pevném disku kamery či kartě). Je tak zřejmé, že naše videosnímky musíme především zkrátit na přiměřenou délku, pokud je chceme veřejně prezentovat (třeba i jen našim rodinným přátelům) a jejich obsah musí být velmi citlivě sestavený tak, aby diváky zajímal a nenudil, provedl je stručně a zábavně od samého začátku až ke svému konci. Musíme si tedy předem rozvrhnout, o čem chceme vyprávět a jakou formou (zda použijeme hudbu, nějaký informační komentář, nějaké navigační nápisy z místa pobytu, zda doplníme popisné titulky apod.), abychom už před natáčením věděli, jaký výsledný tvar náš snímek asi bude mít, jakou asi délku, rytmus a tempo (obrazového a zvukového) vyprávění, tomu přizpůsobíme i snímání. Improvizace je při natáčení jistě naprosto běžnou okolností, ale i při ní musíme (jak z předem stanoveného záměru, tak z naší postupně budované kameramanské zkušenosti a praxe) vědět, jakým způsobem nečekané okolnosti (pokud možno zábavného rázu .-) ) zužitkujeme, jak je co nejlépe nasnímáme a později uplatníme. Spontánnost nepřipravených situací bezpochyby náš snímek vždy velmi obohatí.

Dalším velkým rozdílem je, že fotografie je při prohlížení svými diváky "klidná" (položená na stole, v albu, v rukou), kdežto naše videozáběry obsahují dva druhy pohybu  - objektů, které se pohybují na scéně před kamerou (například jedoucí auto, loď, běžící člověk atd.) a pohybů, které při snímání činíme s videokamerou my sami (jejím otáčením, zvedáním, snímáním za chůze, třesem neklidného držení, přibližováním scény změnou ohniska objektivu - zoomem, atd.). Pokud je ale pohybů v záběru příliš mnoho, pohyby s videokamerou nejsou  plynulé, zbytečně nečekaně a nepochopitelně mění směr, nebo jsou dokonce (v nejhorším případě) zcela samoúčelnou, pro diváka obsahem nijak neodůvodněnou kombinací více pohybů (typicky třesu neklidného držení kamery, jejího neklidného neustálého otáčení a současného nepravidelně poskakujícího přibližováním scény - zoomu), pak je divákovo oko velmi zatíženo, nevydrží dlouho sledovat takový obsah záběrů (děj snímku), divák brzy "ztrácí nit" vyprávění a jeho chuť sledovat naše neklidné záběry rychle klesá k bodu nuly, snímek se tak stane nesrozumitelným. Naše zcela samoúčelné pohybování kamerou, nevedoucí diváka k předem promyšleným a smysluplným cílům (vzhledem k obsahu videosnímku), tak zklamalo divákovo očekávání, připravilo nás o srozumitelnost - divácký úspěch snímku. Někdo trefně řekl, že "pokud chceme ukázat příliš mnoho, ukážeme vlastně velmi málo". Musíme si tedy vybrat, co kamerou snímat budeme a co ne, ve prospěch srozumitelného obrazu a spokojeného diváka, který pak má dost času "přečíst z jednotlivých záběrů" informace, které si (podle našeho záměru) z nich přečíst má.

Aby se tyto základní chyby neděly, je dobré se v začátku řídit ověřenými praktickými radami, které pomohou začínajícím kameramanům ke zdařilým smysluplným záběrům, a současně jim (jako autorům v jedné osobě) pomohou i k pěkným videosnímkům, jejichž obsah povede svého diváka zajímavým a promyšleným způsobem "po trase děje, zážitků a pocitů", které si pro ně připravil. Své vzdělání může začínající kameraman doplnit i základy znalostí obrazové kompozice (tedy výtvarného estetického řešení rozmístění objektů "ve výřezu scény", snímaném kamerou), které jsou společné pro malíře obrazů, pro fotografy i kameramany. U videa jsou kompozice obrazu navíc obohaceny možností využití vzájemných kontrastů dvou po sobě jdoucích sousedních záběrů (různých perspektiv, úhlů pohledu, velikostí záběrů - čím rozmanitější budou, tím lépe, vznikne plastičtější divákova představa obrazu scény, s výraznějším emotivním působením). Takových výrazových prostředků, kterými autor umělecky působí (následně pomocí obrazu a zvuku, tedy audiovizuálního díla) na diváky svého snímku, je velmi mnoho, jedním z těch nejmocnějších je pak i střihová skladba (tedy umělecké dotvoření snímku při zpracování ve střižně, promyšlenou montáží jednotlivých sekvencí v obsahově i esteticky co nejpůsobivější výsledný tvar).

Snad vám tento stručný videokurz pomůže alespoň malinko nahlédnout do tajů umělecké a technologické kuchyně autorů (scénáristů, režisérů, kameramanů, střihačů, zvukařů a dalších uměleckých profesí, které spolupracují při profesionální tvorbě audiovizuálních děl - filmových, televizních, zábavných, komerčních, účelových, výukových, dokumentárních, hudebních, historických, kriminálních, cestopisů, aj.), neboť je zřejmé, že sestavit nějaký "úplný návod" není v této oblasti možné. Existují jakási základní řemeslná pravidla, která se ale mohou a často se také záměrně porušují, ale toto porušování vždy vychází z pokud možno promyšleného pohledu autorovy osobnosti, jeho talentu, uměleckého záměru (pohledu), z celkového individuálního autorského vkladu, který si z reality před kamerou vybírá určité části a jejich následnou promyšlenou kombinací zaměřuje divákovu pozornost na určitá témata (zdůrazňuje nebo potlačuje určité skutečnosti a tím je divákovi autorsky, názorově či umělecky interpretuje, něco mu "mezi řádky" svým postojem sděluje), rafinovaně nebo zábavně ho dovádí k zamýšlenému cíli (např. některé skutečnosti divákovi zpočátku záměrně tají, aby mu pak postupně zábavně či rafinovaně poodkrýval pravý smysl dosud poznaných částí), atd. Autor je tak "svrchovaným pánem" svého snímku, o jeho výsledné podobě rozhoduje "jen on sám a nikdo jiný" (v umění demokracie aneb rozhodování "hlasováním většiny" nefunguje). Přesto jedno pravidlo zde platí, diváci mají rádi autory, kteří na ně (třeba i při tvorbě navýsost uměleckých snímků), myslí, mají pro jejich očekávání jisté pochopení. Tak i čistě autorský umělecký film, pro svou velkou diváckou nesrozumitelnost, může zůstat nepochopený, bez odezvy. Může pak už jen čekat, zda-li někdy v budoucnu případné proměny diváckého vkusu nepřinesou jeho možné znovuobjevení (ale takových kvalitních snímků, které předběhnou svou dobu, není zase tak mnoho). Takže pojďme postupně od začátku, k jednotlivým tématům snímání a tvorby audiovizuálních děl, této "okolí i nás (v ideálním případě) obohacující, zajímavé a zábavné činnosti".

Pavel Sedlák

                            Doporučuji číst kapitoly popořadě, obsah kapitol na sebe vzájemně navazuje