Natáčení kamerou

... vlastně v čase ústupu páskových kamer spíš snímání kamerou

Při prvním použití kamery k "ostrému" natáčení na nás dolehnou (jak je v předchozích kapitolách naznačeno) jak technologické problémy s ovládáním a správným nastavením kamery, tak nově i problémy tvůrčí (jak a co natočit, aby naše dílko bylo pěkné a zajímavé). Obecně se dá říct, že existují dva druhy videoamatérů:

- první skupina natáčí pouze své blízké (např. děti na zahradě), záznamy nijak neupravuje, prohlíží si je také pouze v úzkém rodinném kruhu (například s manželkou).

- druhá skupina videoamatérů natáčí jak své blízké, tak i jiné motivy (například přírodní krásy během své dovolené) a chce, aby po zpracování mohl autor snímek předvést širšímu okruhu diváků (jak v rodině, tak v okruhu známých, na internetu, kdekoliv). Předpokládá tedy zpracování nahrávky (např. vyřazení nepovedených částí, doplnění hudby, titulků).

Jak ale zařídit, aby byl snímek zajímavý i pro diváky mimo naši rodinu, kteří nesdílí naše nadšení z hodinového toulání našeho potomka po zahradě? Pojďme si prozradit pár základních fíglů, jak na to.

 Pravidlo první - stručnost je vždy přínosná

Zkusme si představit, že chceme "představit" našeho potomka v krátkém snímku (patříme do druhé skupiny videoamatérů, kteří snímky upravují a přejí si, aby se líbily širšímu okruhu diváků).

První základní otázka zní, jak má být vlastně takový snímek dlouhý?

- tady naše úvaha bude postupovat směrem, že si napřed musíme nějak určit, co vlastně bude obsahem našeho snímku, kde se bude natáčet, jaké budou jeho "hlavní atrakce" (divácké zajímavosti):

Bude-li našim dílem sestřih z týdenní dovolené, asi se soustředíme například na návštěvu historicky zajímavého města, na krásy přírodní rezervace, apod. Tady můžeme předpokládat, že pokud budeme šikovně natáčet, můžeme vytvořit zajímavý snímek o stopáži asi 6 - 17min (zcela výjimečně delší).

Bude-li našim dílem snímek o našem nezbedném potomkovi, může se poutavé a zajímavé vyprávění pohybovat od stopáže 3min až k maximálním 7min, déle naši přátelé sledovat našeho potomka prostě nevydrží.

Stanovení plánované stopáže snímku předem nám velmi pomůže při následující úvaze.

Pravidlo druhé - určení hlavních stavebních kamenů našeho snímku

Pokud si předem stanovíme plánovanou stopáž (délku) snímku, daleko lépe si poradíme s druhou otázkou

- jaký obsah by měl náš snímek mít, a jak by tento obsah měl být uspořádaný.

Jestliže má náš snímek být zajímavý i pro širší okruh diváků, musíme si předem vytvořit jakýsi plán, kudy našeho diváka povedeme, jaké zajímavosti mu představíme, čím ho rozesmějeme či pobavíme (musíme mít totiž neustále na paměti, že pokud se náš divák začne nudit, nepomůže nám příště ani svěcená voda a k filmovému večeru už naše přátele podruhé nenalákáme). Jaké "atrakce" tedy svému divákovi připravíme a jak je ve snímku uspořádáme?

Pokud budeme hovořit o našem prvním příkladu, snímku z týdenní dovolené, který bude kombinovat historické památky s přírodními krásami (o celkové stopáži asi 15min), pak se nejprve musíme podívat, jakou časovou posloupností naše putování těmito místy povede (jakou trasou). Začínáme například na letišti, pak je přesun do hotelu, následuje výlet k moři, pak výlet do starobylého města, opět koupání v moři, následuje výlet do přírodní rezervace, další koupání a návrat na letiště.

  Z tohoto cestovního plánu je na první pohled zřejmé, že náš snímek by nebyl pro našeho diváka moc zábavný, pokud bychom ho natáčeli v čisté časové posloupnosti. Témata se příliš střídají, jsou nesourodá (koupání naší rodiny asi ke snímku o starobylém městě moc pasovat našemu divákovi nebude), musíme tedy provést výběr témat.

Pokud budeme brát v úvahu náš druhý příklad, představení našeho potomka, pak opět musíme prozkoumat, zda budeme natáčet například o letní dovolené na chalupě, zda natočíme i nějaký výlet s naším potomkem, pasáž jak se učí plavat, jezdit na kole, jak nerad pomáhá škrábat brambory v kuchyni, jak večer hrajete stolní hry. Musíme toto promyslet předem, abychom věděli, při jakých činnostech chceme našeho potomka našemu divákovi představit, kdy je veselý, kdy zadumanější, kdy okouzlující, kdy se bojí a kdy tulí. Pokud si toto nepromyslíme předem, unudíme našeho diváka k smrti .-) .

Z této "nabídky" se pak pokusíme sestavit dynamický a poutavý mini medailon, který ukáže našeho nezbedu v 4-7min, v různých náladách, činnostech, s promyšleným začátkem a především koncem. Jak už jsme naznačili, následuje výběr a řazení jednotlivých témat.

- výběr témat

Musíme vybrat, jakým tématem začneme, jakým budeme pokračovat, aby se náš snímek přirozeně vyvíjel, aby zájem našeho diváka neupadal, aby neustále provokoval jeho pozornost. K tomuto účelu je bohužel naše kamera naprosto nevybavená, ale naopak skvěle vybavený je náš mozek! Ten musíme nyní maximálně zaměstnat, právě tady se rozhoduje o budoucím úspěchu nebo neúspěchu našeho snímku u diváků. U hraných snímků nejprve představíme místo a aktéry, následuje postupně stupňovaný příběh zápletek, který nás dovede až k vrcholu - rozuzlení. U dokumentů je také vhodné promyslet, jak jsou jednotlivé části zajímavé a tématicky příbuzné, zda se dají dobře spojit a zda vytvoří přirozený postup vyprávění, pro diváka zajímavý.

PŘ1.

Tak si zkusme představit, že začneme náš snímek z dovolené "o starobylém městě a přírodní rezervaci" už na letišti (jak se přirozeně nabízí). Známe to z filmů, vypadá to jako dobrý nápad - ale často také není. Točíme snad dokument o letišti, nebo čistě rodinný snímek pro nás samotné? Ne! Točíme snímek pro širší okruh diváků a letiště bude v delší pasáži zbytečně tříštit zájem diváků (smysl by možná mělo, pokud bychom byli na několikaměsíční cestě a mohli bychom porovnávat různá letiště v kontextu různých, velmi odlišných zemí, pak třeba možná ano). V našem případě ale ne, protože delší úvod by vytvořil "technologickou přehlídku" moderní civilizace, což by příliš neladilo s dalším obsahem snímku, bylo by to příliš tématicky vzdálené).

Začátek by měl vypadat jinak, měl by být velmi poutavý a přitom musí naznačit, co v snímku divák uvidí.

Pro začátek našeho snímku by byl třeba vhodný tzv. široký celek, např. pohled z nějaké vyvýšeniny na moře s pobřežím a městem. To jasně naznačí, že jsme mimo naši republiku, určí to zhruba roční dobu a divák se při sledování takového širokého krásného záběru může dosyta vynadívat. Úvodní záběr by měl mít např. 10-12 vteřin, měl by být statický (případně s přechodem do pomalé panoramy), velmi mu např. pomůže, pokud použijeme ND filtr (nebo dokonce gradientní filtr), který divákovi zpříjemní sledování až příliš jasné oblohy. Takovému záběru, který "představuje místo děje", se říká klíčový záběr.

První záběr Klatov ukazuje, jak vhodné popředí propůjčí klíčovému záběru, který představuje "místo děje", hloubku. Pro získání vhodného popředí jsme si udělali odbočku 2km, na vhodné místo jsme pak šli ještě asi 1km pěšky. Druhý záběr Bezdězu má podobnou historii, hledání krajinného "zlomu" nás po nějaké době zavedlo k cestě na návrší v polích. Klíčový záběr si odbočku prostě zaslouží. 

Na tomto obrázku je zase vidět, jak klíčovému záběru na horu Říp pomohl gradientní šedý filtr, bez něj by mraky takto pěkně vykreslené nebyly. Druhý záběr ukazuje celkový pohled na egyptské pyramidy. Ne každý klíčový snímek se ale hodí jako první záběr našeho filmu.

  Jak by měl náš snímek ale pokračovat? Představením místa ubytování, hotelového pokoje? Také ne, opět je to zbytečné a nudné téma (netočíme dokument o hotelích, takže naši mírně ješitnou touhu "ukázat ten skvělý hotel, ve kterém bydlíme", musíme potlačit). Natočme spíš pár záběrů z města nebo vesničky, kde bydlíme. Musí na to stačit asi 30 - 50sec a naším tématem nebude "náš hotel", ale například "nálada místa" a jeho odlišnost, která je vždy divácky zajímavá. Třeba natočíme polocelek pobřeží (velikosti záběrů probereme za chvíli), který hezky naváže na široký úvodní celek, následovat by mohl třeba statický záběr plynule přecházející v pomalý švenk (panorámu) po místní zajímavé ulici (se starými obchůdky, zajímavými domky a lidmi), přidat můžeme několik polodetailů domků (vývěsních štítů, prodejců na trhu, lidí na ulici) a tuto sekvenci můžeme zakončit například záběrem, kde se natočíme sami ze stativu, jak večeříme na romantické verandě místní restaurace. Všechny tyto záběry může spojit nálada místa, je to úvod , který diváka naladí určitým způsobem (zde třeba uvolněným, nespěchajícím, oddychovým způsobem), zvlášť pokud tuto úvodní sekvenci doplníme vhodnou hudbou či ruchy. Celá pasáž by se měla vejít do necelé minuty, může být zakončená třeba emotivním západem slunce - s názvem snímku.

Čím dále pokračovat?

Než odpovím, zkuste si sami rozmyslet, jak byste začali s naším druhým příkladem představení potomka - byl by začátkem pohled na štít naší chalupy? Nebo třeba pohled z vyvýšeného místa na celé údolí s naší chalupou? Co by tvořilo klíčový snímek, jak bychom představili místo děje, jako náladu či jaké překvapení bychom uchystali našim divákům při úvodní pasáži, kde jim chceme během maximálně 50sec sdělit, že snímek bude o našem nezbedovi. Spadne do obrazu nečekaně "z pece", vjede na kole nečekaně na zahradu? Je to na vás. Jen úvodní nálada (i tempo) by měly naznačit, jaký obsah bude dále následovat.

Budeme tedy pokračovat částí o starobylém městě (náš výlet třetí den) nebo o přírodní rezervaci (náš výlet pátý den)? Jak dlouhé budou asi tyto hlavní pasáže našeho snímku?

 Ano, zatím jsme nenatočili ani metr a vše si jen představujeme, ale bez tohoto plánu bude náš snímek "gulášem", který naše diváky nezaujme. Už před natáčením musíme mít rámcovou představu o tom, jak bude náš snímek dlouhý, z jakých částí se bude asi skládat, jakou náladu bude mít a kam bude diváka směřovat, k jakým tématům a zajímavostem. Pokud se nám na místě nabídnou nějaké nečekané zajímavosti, můžeme se pokusit je do našeho záměru začlenit - ale pozor, NE za každou cenu. Pokud budou ZCELA mimo naše téma, nesnažme se porušit pracně budovanou kostru našeho snímku, vznikl by jen tematický chaos, nezajímavý pro diváky (tedy pokud netočíme "klip z extrémních sportů", tam platí jiné postupy). Režisér snímku musí provést analýzu, při které předem promyslí, co bude obsahem jednotlivých částí, jaké budou jejich stopáže, jaké záběry bude pro tvorbu sekvencí zcela nutné natočit.

  Zkusme si tedy zvolit jako druhou část náš výlet do starobylého města. Natočíme památky starých civilizací, v přírodní rezervaci v další části si pak "odpočineme" (můžeme tam zvolit oddechovější záběry, klidnější tempo, nebo naopak vytvořit "vložený dynamický" miniklip, třeba ze štěbetání vesele vybarveného exotického ptactva).

Délka této první pasáže bude třeba odhadem 4min-6min.

Jak ale nasnímáme tu následující první dlouhou pasáž snímku, aby našeho diváka nenudila? Jaký postup zvolit, jaké záběry? Na to nám odpoví další téma.

Pravidlo třetí - o tajemství hezkého snímku, tedy o různých pohledech kamery a velikostech záběrů

Proč se vlastně filmy netočí jako jeden souvislý záběr?

Odpověď je poměrně jednoduchá, pomocí různých velikostí záběrů vytváříme různé důrazy, akcentujeme detailními záběry některé informace, zatímco jiné potlačujeme, směřujeme divákovu pozornost v širokém celku na vzhled krajiny (města, pouště), v polocelku dovolíme lidem v obraze ukázat tvář, gesta, vidíme trochu výraz obličeje (zda se zlobí, smějí) i část okolního prostředí, v polodetailu zaměříme pozornost diváka zcela na promlouvající osobu, výraz tváře je velmi dobře patrný, v detailu pak (např. na lidské oči) ukážeme např. slzy (velké emoce), v detailu budovy ukážeme štukovanou římsu, v detailu svícnu jemné tepání povrchu.

Shrneme-li to, tak pomocí různě velkých záběrů vytváříme (jak už jsme si řekli v úvodu kurzu) výběr z reality před kamerou, divákovi představujeme pouze část, tedy zaměřujeme jeho pozornost na námi akcentovaná témata (a "mezi řádky" divákovi nabízíme i určitou interpretaci těchto témat, vyjadřujeme někdy i náš postoj autora). Pomocí různě velkých záběrů můžeme tedy provést účinnější výběr témat, účinněji zaměříme divákovu pozornost. 

Další okolností, která z rozdělení snímku na záběry plyne, je vznik filmového času a filmového prostoru  

Dík tomu, že můžeme část reálného času vynechat, můžeme různě pracovat v našem snímku s filmovým časem.

Například v napínavém hororu můžeme protahovat uměle chvíli, která v reálném čase trvá například 4 vteřiny, na několikanásobně delší dobu a stupňovat tak napětí diváků. Naopak jinde můžeme vynechávat nudná místa, která ve snímku nemají žádný význam (divák si během sledování mnoha filmů vypěstoval schopnost domýšlet si chybějící části, čehož můžeme využít i k jeho záměrnému zmatení, ale primárně bude divák nelibě snášet, pokud mu budete dlouze opisovat bezvýznamné banality, dnešní divák zvládne "skoky", které by diváci prvních filmů nikdy nevstřebali).

Pokud tedy budeme divákovi dlouze opisovat, jak se muž vypravuje na cestu, pečlivě skládá věci do kufru, ukážeme-li každý detail až po odchod z místnosti, divák bude očekávat, že to má nějaký hlubší smysl. Pokud součástí scény bude i (nečekané) pečlivé uložení ostřelovací pušky, pochopíme, že dlouhá scéna má svůj smysl, naznačuje pečlivost zločince, chystajícího se k akci, vytváří napětí. Pokud ale dlouhou scénu nijak nevysvětlíme, divák bude hledat, co přehlédl, co nepochopil, a pokud mu nenabídneme nějaké vysvětlení scény, bude následně značně rozladěný, jeho pozornost se sníží, stejně jako zájem o dění ve filmu. 

Můžeme také pracovat s tempem střídání záběrů

Klasicky je to scéna, kdy odsouzenec na smrt čeká v čele, zatímco obhájce ujíždí automobilem k soudci s novým důkazem, který dokazuje nevinu obžalovaného. Dlouhé statické záběry na odsouzence, který je pomalu připravován na popravu, jsou kombinované s krátkými dynamickými záběry zběsilé jízdy obhájce. Záběry na obhájce mohou být postupně stále kratší, celkový dojem diváka bude násobený vlekoucím se časem odsouzence a rychle ubíhajícím časem obhájce. Odsouzenci nasazují pásku přes oči - náhle zvoní telefon, soudce zastavuje na poslední chvíli popravu. (Tomuto způsobu střihu se říká paralelní montáž, dějí se dvě věci současně na různých místech, nebo dvě věci v různých časech na stejném místě, viz kapitola "střih jako umění")

Toto vše nabízí snímek, snímaný pomocí (různě zaměřených) záběrů.

Stejně důležitým momentem je i vznik filmového prostoru.

Narozdíl od prostoru reálného, filmový prostor má tu zvláštnost, že si ho divák domýšlí "z kontextu záběrů".

Pokud například natočíme záběr horského srubu v krajině a další záběr bude v interiéru srubu, divák si domyslí, že je to ten srub z předchozího záběru. Přitom v jednom filmu takový srub rozebrali a přemístili ho celý z hor do filmového studia, kde natáčeli interiérové scény, to ale divák při vhodném nasvícení nezjistí a prostor vnímá jednotně. Nebo pokud natočíme pohled na město (klíčový záběr) a následovat bude chůze muže (záběr na jeho nohy) po dlážděné ulici (natočený v jiném městě), za kterým bude následovat pohled na věž prvního města, divák si takové záběry spojí a bude je vnímat souvisle, jako jeden prostor (my už víme, že to je "umělý filmový prostor", kde záběry jsou spojovány nějakým společným obsahem - kamennou zídkou, městskou ulicí, dřevem srubu, podobným světlem, stejným oblečením hlavní postavy).

Naopak pokud natočíme rozhovor dvou lidí z jednoho místa, jeden bude mít v pozadí les a lán s obilím a druhý (nijak dříve nepředstavenou) vodní plochu, divák si takové záběry nespojí a bude celou scénu vnímat jako rušivou. 

Na tento kontext musíme při snímání myslet, a podporovat divákovu orientaci v prostoru, v po sobě jdoucích záběrech.

Nic jiného není ani pravidlo osy, tedy pokud točíme rozhovor dvou lidí nebo třeba fotbalový zápas, snímejme ho vždy jen z jedné strany (podélné osy). Jinak bude jeden člověk z pohledu diváka "mluvit do prázdna" (a ne k druhému člověku naproti) a jedno mužstvo bude běhat "nesmyslným směrem" (tak to bude divák vnímat).

Proto se do záběrů, kde potřebujeme diváka zorientovat, dává např. při rozhovoru do popředí ke kraji obrazu rozmazaný okraj druhé postavy (víc to podporuje náš dojem, že spolu dva lidé hovoří), nebo například v okraji necháme kousek kamenné zdi, za kterou se v předchozím záběru někdo schovával, atd.  Tato pravidla je potřeba vstřebat a dodržovat, jinak snímky budou působit "nespojitě". Také emoční působení bude oslabené, obraz bude celkově působit "ploše", včetně citového zabarvení.

Zajímavou vlastností je také vzájemné působení obsahu dvou záběrů

Natočte muže, jak se smutně dívá. Pokud druhým záběrem bude prázdný talíř, získá divák pocit, že muž má hlad. Pokud druhým záběrem bude špinavý sirotek na ulici, divák bude mít pocit, že muž projevuje lítost. Pokud druhým záběrem bude pohled na smuteční průvod s rakví, divák pochopí, že muž je zarmoucený - přitom muž ve všech třech kombinacích vypadal naprosto stejně (pokud navíc přidáte velký detail mužových očí, podtrhnete tím citový náboj chvíle, než když bude muž v širším záběru). Toto vzájemné ovlivňování sousedních záběrů může vést až k nechtěně komickým či trapným situacím, pokud například za pohledem zamilované ženy následuje záběr na špinavé záclony s uschlou kyticí, za vítězným doběhnutím sportovce následuje záběr s (náhodným) odplivnutím sportovního fanouška, atd. Je třeba dávat pozor, jak některé nechtěné  kombinace působí. 

Jaké jsou základní velikosti záběrů, ověřené v dlouhé praxi kameramanů jako nejpůsobivější?

Jednotlivé velikosti nám umožňují (také, kromě dalších kameramanských postupů) odlišit, co je v záběru hlavní a co vedlejší

široký celek - dominuje prostředí, lidé jsou na mezi postřehnutelnosti, jejich výraz nevidíme. Často jde o úvodní záběr sekvence, klíčový záběr.

celek - stále dominuje prostředí, ale lidé jsou rozeznatelní. Používá se na zobrazení "akce" (příjezd kočáru na náměstí, jezdců na zámek, vlaku na nádraží, atd.). Celek člověka je celá postava, celek budovy je celá budova (včetně věže, žádná část není oříznuta),  nad i pod je v záběru ještě část místa.

Celek budovy a celek člověka, kontext prostředí je stále silný, postavy jsou v záběru vidět celé bez oříznutí.

polocelek - je nejčastěji používaným záběrem. Prostředí ustupuje, hlavní částí jsou osoby, je vidět gesta a částečně výraz tváře (právě kvůli širším gestům u němého filmu vznikl tzv. americký plán, kdy jsou postavy zabírány od kotníků výše - široká gesta postav se vešla do záběru, přitom bylo lépe vidět na výraz tváře). U budovy bude PC např. první patro a věž, záběr průjezdu, záběr výlohy obchodu.

Polocelek s dvěma postavami, polocelek s jednou postavou, poslední záběr se blíží americkému plánu.

Polocelek s dvěma postavami, PC interiéru, PC budovy.

- točíte rozhovor? Postava bude v polocelku, tedy záběr bude končit (podle obsahu záběru) buď u pasu nebo třeba v půli stehen, pokud bude v záběru postav víc.

 polodetail - bude-li postava v rozhovoru říkat nějaké důležité věci, najedeme na polodetail, záběr poprsí. Nad hlavou je stále kousek místa (hlavu při běžném rozhovoru spíš nahoře neořezáváme), výraz tváře je "v hlavní roli". Gesta jsou vidět jen částečně a především prostředí je zcela potlačené (malá hloubka ostrosti "podtrhne" zaměření na výraz tváře).

- tyto záběry umožní hercům projevit maximálně jejich herecké umění, mohou vtáhnout diváka procítěným projevem do děje. U budovy bude polodetailem širší záběr na část věže s hodinami, širší záběr na fresku s částí průjezdu, atd.

Polodetaily zaměřují naší pozornost na výraz tváře.

Polodetaily budovy přibližují její zajímavé části, PD tramvaje dovolí ocenit řemeslné provedení přední části.

detail - to je akcent. Na něco upozorníme. Záběr na hodiny na zdi v hraném snímku ukazuje, že vlak nám právě ujel, záběr na detail ruky ukáže, že stařec v dokumentu je už velmi starý, ruce se mu třesou, detailní záběr věžních hodin ukáže jejich krásu, záběr rtěnky objíždějící rty podtrhne "nadcházející bitvu" zkušené ženy jdoucí na první obchodní schůzku, atd. Detail by měl vždy mít svůj jasný účel a smysl.  Detailem tváře bude (vrškem a spodkem obrazu) oříznutý obličej, je to maximální důraz na mimiku a prožívání postavy.

velký detail - rozšířené zorničky narkomana, detail "ručičky" věžních hodin, kapka na dóze s vínem. Výrazný akcent, důraz, umělecký detail. Mrkne na vás velké oko .-) .

- pokud to myslíte s natáčením vážně, tuto abecedu záběrů si budete muset osvojit.

Zpět k našemu příkladu.

Jak tedy natočíme 4min pasáž z prohlídky architektonické památky (například pobořeného sídla dávno zaniklých civilizací)?

Musíme rozlišovat, co je v záběrech hlavní a co vedlejší. O čem vyprávíme, co chceme zdůraznit, co potlačit. Hlavními nástroji kameramana jsou nejen velikosti záběrů, ale i perspektiva, rakurs (různé podhledy a nadhledy), a pak především kompozice a světlo. Při natáčení také platí přibližný "vzorec", na jeden celek natočíme dva polocelky a čtyři polodetaily (detaily).

Velmi nám v tuto chvíli pomůže, pokud si záběry představíme jako věty (pomalu čtěte):

Po cestě autokarem přijíždíme do malého města v horách. Průvodce nás vede hustým porostem vysoko do hor. Náhle se před námi otevírá široká pláň, na které jsou pozůstatky sídla indiánské civilizace. Za hlavní branou je vidět budovu hlavního paláce, kolem jsou ruiny domků, kameny jsou ošlehané větrem a deštěm, jejich povrch se místy drolí. O kus dál je velké obětiště, velká deska uprostřed naznačuje krutý osud obětí. Oknem v pobořeném paláci je vidět vrcholky hor, dnes se ale těmito místy klidně procházejí turisté a fotí se. Když přivřeme oči a začneme bloudit v úzkých uličkách, před námi se objevují obrazy dávných obyvatel ...  

Co věta, to jeden až několik záběrů. Můžeme začít natočením poskakujícího stínu jedoucího autokaru, pak pohled přes čelní sklo na blížící se obrys hor, PC řidiče, detail bůžka v kabině. Vystupujeme v horském městečku (celek autokaru), kolem jsou prodejci drobných suvenýrů (krátká panoráma po okraji návsi), vyrážíme do hor (PC průvodců, pohled na odcházející skupinu).

Postupně převedete každou větu na záběr, například ošlehané kameny znamenají jasný velký detail jejich povrchu, zkuste si toto cvičení s převáděním vět do obrazů, je to velmi inspirativní způsob, jak odhalit potřebný počet záběrů, jak perfektně promyslet, kolik a jakých záběrů potřebujeme.

Pohyb kamery v záběru

- záběry, ve kterých se kamera nehýbe, se nazývají statické (i když je v nich obsažený pohyb ve scéně před kamerou).

- záběry, ve kterých se kamera hýbe, se nazývají dynamické.

Základním pohybem kamery je panorama (švenk). Každý takový záběr musí mít svůj začátek a konec, včetně rezervy zastavení (asi 5sec u pomalých panoram, ale klidně i více). Nezapomeňte, že kamery vždy pár framů z konce posledního záběru ukrajují (viz kapitola od filmu k analogu), aby navázaly plynule časový kód.

švenk - je záběr z něčeho na něco. Například ze dveří kostela na vrchol věže, z detailu obličeje dítěte (vzhlížejícího vzhůru k dospělému, který ho drží za ruku) na PD dospělého, atd.

panorama - takto se často označuje víceméně horizontální pomalý záběr, například na panorama horských vrcholů, ale klidně to může být pomalý švenk z levé strany ulice na pravou, atd.

jízda - je velmi efektní. Jízda na bruslích, na saních, autem, vlakem, autokarem, na kolečkové židli (s kamerou v ruce) - to vše poskytuje divácky vděčný druh záběrů, který poutá pozornost a poskytuje zajímavý obsah.

nájezd / odjezd (zoom) - zde platí opak od jízdy, obecně jde o diváky špatně přijímaný druh záběrů. Používá se velmi střídmě, pokud chceme na něco upozornit - nájezd na detail erbu nad vchodem do hradu, nebo pokud chceme překvapit (postupně odhalovat) - odjezdem postupně rozšiřujeme divákův výhled, na skvělé panorama města. Neustálé zdlouhavé najíždění a odjíždění neomylně prozradí kameramana - začátečníka.

Zde musím říct velké upozornění - než dělat špatný záběr, netočte radši žádný !!!

- skutečně zvlášť silně to platí u dlouhých panorám, dlouhých nájezdů či pomalých odjezdů. Bez stativu vypadají takové záběry často VELMI špatně, proto vždy zvažte jejich použití.

Než točit špatnou dlouhou panoramu z ruky, raději natočte krátkou s pevným postojem a klidným držením kamery.

Závěrem - jak vidíte, je toho skutečně dost

Naučení těchto pravidel (a jejich používání v praxi) trvá průměrně 3 - 5let. To je také důvodem, proč mnoho videoamatérů po asi dvou letech rezignuje na vytváření kvalitních filmů, a věnuje se čistě záznamu rodinných situací. Ale pokud vás natáčení a vymýšlení záběrů, kompozic, hrátky se světlem a perspektivami začne bavit, můžete získat skvělého koníčka na celý život. Natáčení a následné finalizování obsahu (působení) snímku ve střižně je obrovské dobrodružství, plné tvůrčích možností.

Mohu vám ještě nějak pomoci, nějakou radou, jak ušetřit bolestivé procházení slepých uliček?

Snad jedině opakováním toho, co napsalo již mnoho zkušených lidí:

- vy jakou autor námětu si vymyslete nápad - co natočíte a proč.

- vy jako scenárista rozepište tento nápad do stránkového popisu. To vám velmi pomůže v následujícím kroku

- vy jako režisér ANALYZUJTE tento obsah, stanovte si rozumnou stopáž (na začátku spíš kratší), zkuste si popsat jednotlivé části (na papír!), v duchu si pokuste představit, jaký počet záběrů budete asi potřebovat na každou část. Promyslete, odkud kam každá část vašeho diváka povede. Zkoušejte si malá cvičení, kde si jednotlivé scénky naznačte na papír rozkreslením na jednotlivé záběry, promýšlejte návaznosti jednotlivých záběrů, úhly pohledu, velikosti, pohyby kamery - ve vztahu k obsahu (sousedních) záběrů.

Studujte kvalitní filmy, jejich jednotlivé sekvence, počítejte jaké záběry a proč režisér použil.

- vy jako kameraman se naučte perfektně ovládat svou videokameru, přečtěte si návod. Než pojedete na důležitou cestu, s kamerou se dobře seznamte a natočte několik zkušebních snímků, které si dobře prohlédněte na velké TV. Na malém obrázku v náhledu na LCD vypadají záběry vždy dobře a ostře, ale na velké TV se ukáží nedostatky, třes, špatná funkce stabilizátoru, automatu barev, neostrosti, atd.

- točte méně záběrů, ale kvalitních. Při vyhledávání záběrů kamerou nenatáčejte, takové zmatky na záznam nepatří, velmi vás pak budou zdržovat ve střižně (stejně jako zbytečně velké množství materiálu).

- promýšlejte záběry, snažte se točit jich co nejmíň. Vždy si položte otázku - kolik záběrů opravdu potřebuji do této zajímavé sekvence? Pět, šest, dvanáct, třicet? Jakých a proč, zkuste si obsah sekvence v duchu popsat větami.

Pokud se podíváte na staré filmové týdeníky, zjistíte, že se na ně dá koukat i po letech. Je to proto, že jejich tvůrci znali tyto zásady a záběry předem promýšleli, točili s rozvahou. Zkuste to také tak, tento kurz není vyčerpávající, ale naznačuje, kudy vede cesta. Už chápete, jak obrovský rozdíl je mezi fotografováním a natáčením filmů? U fotografie hlídáte kompozici jednoho snímku. U videa je základní jednotkou "jedna sekvence" (tedy několik záběrů). Právě ve vazbách jednotlivých záběrů vzniká umělecký dojem snímku, v kompozici, pestrosti pohledů, v překvapování diváka zajímavostmi, které ho potěší, pobaví, napnou, obohatí, informují, ve vzájemných souvislostech dvou sousedících záběrů.

Na závěr musím podtrhnout ještě jednu věc - "vy jako režisér" byste si měl hlídat kameramana, aby netočil "pracovní postupy" (pokud to není výukový film), ale aby se snažil zachytit náladu, atmosféru situace. Netočte vše z výše pohledu vašich očí, snažte se, abyste zachytili takové momenty, jako je detail trouchnivějícího dřeva, ošlehaný kámen, polodetail rezavých dveří staré lodě na pobřeží, snažte se dát svým záběrům citový výraz, ne "zpravodajskou informaci". Snímejte dostatek polocelků a polodetailů.

Natáčejte si dostatek rezervních prostřihů (záběrů, které se vždy hodí při střihu). Pokud snímáte rozhovor například se starostou, musíte si předtím nebo potom natočit dostatek záběrů, kterými rozhovor "pokryjete" - tedy záběry na radnici, lidi na náměstí, atd. (prostě "žánrové" obrázky). Pokud točíte svatbu v kostele, natočte předtím nebo potom dostatek prostřihů z kostela a jeho výzdoby, abyste mohli "pokrýt místa", kde jste jako kameramani byli nuceni měnit pozici nebo pro spojení dvou částí, pokud jste museli dění (proslovy) místy krátit. Jedna kamera může být pro záznam takové události (v závislosti na prostředí) málo, ze dvou kamer se takové události střihají mnohem lépe.  

Snažte se točit snímky tak, aby potřebovaly minimum komentáře - ukecaným filmům se říká "rozhlasová hra", pravý filmař se snaží vyjadřovat pocity a nálady především obrazem.

Tak vzhůru do střižny, máme natočeno, pojďme snímek zpracovat.  

Použitá literatura:

Základy střihové skladby - Josef Valušiak

Střihovou skladbou k n-té dimenzi - Josef Valušiak

Homevideo I., II. a III. - Ekaterina Andrikanis